INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Oslavit 30. výročí sametové revoluce a konce totality v Čechách a na Slovensku návštěvou koncertu přední švédské deathmetalové kapely, jedoucí na podporu nového alba „Berserker“, pravda, nebylo asi tím nejdůmyslnějším způsobem, jak na ono veledůležité datum vzpomenout, ale dost možná záleží jen na úhlu pohledu. Možná to totiž bylo úplně obráceně: díky událostem na Národní třídě z před třiceti let jsme naopak dnes mohli být na podobném koncertu a přišlo nám to úplně normální.
A to je mimochodem svoboda k nezaplacení, takže bychom si jí měli užívat plnými doušky a nenechat si do ní kafrat různými vizionáři, spasiteli a oligarchy, kteří mají třeba právě tuhle naši „svobodu metalového národa“ nejspíš na úplně opačném konci žebříčku priorit. Vždyť kdo by bral zpět dobu, kdy byl metal prakticky zakázán, za jeho podporu hrozily nejrůznější formy perzekuce a vyznat se veřejně k oblibě někoho z čelních světových představitelů stylu se málem rovnalo podpisu Charty ´77? Zcela upřímně si nikoho takového nedokážu představit.
Vlastně už jenom kvůli těm úžasným zážitkům, které můžete v lepším případě sdílet i se svým věrným přítelem, mobilním telefonem. Musím říct, že situace ohledně vztyčeného lesu rukou, třímajícího mobily směrem k pódiu a nasírajících všechny za ním, se už nějaký čas lepší každým koncertem a ten největší boom téhle adrenalinové zábavy už máme snad za sebou. Ovšem najdou se výjimky, které za to stojí, jako třeba pár, který dokázal tuhle úchylku přivést na svátečním pražském koncertu k dokonalosti, když oba z něj byli schopni v jednu chvíli každý ze svého telefonu dlouhé minuty koncert hlavních hvězd streamovat jakýmsi známým a ještě si u toho psát, jaká je škoda, že ten druhý na koncertě být nemůže. Tomu říkám opravdové a nefalšované fajnšmekrství.
Tipsport aréna nebyla při příležitosti vystoupení švédských vikingů zcela zaplněna, ovšem to se pro přítomné (při vědomí pekla, jaké se tu v publiku také může odehrávat) stalo spíše příjemným bonusem. Jako první krátce vystoupili páně Tägtgrenovy HYPOCRISY, již nějaký ten pátek studiově odmlčení, kteří zlehka načrtli obrysy své největší slávy z přelomu tisíciletí. A výkon by to byl vcelku sympatický (obzvláště „Eraser“ a „Roswell 47“ by potěšily), jen kdyby se také zvukaři povedlo rozluštit záhady správného nazvučení typicky švédské deathmetalové kytary.
O kus větší předskokanské práce si ukousli ARCH ENEMY, kteří jinak zjevně disponují solidním potenciálem být sami sobě headlinerem, a všechny přítomné zabavili na téměř hodinku. Zvuk se však příliš nezlepšil, a protože osobně nejsem poslední dobou nijak nadšený přítomností modrovlasé princezny Alissy v řadách kapely, nemohl jsem se zbavit dojmu, že chladný kalkul z posledního alba „Will To Power“ se tak nějak přenesl i na pódium a přes přítomnost Jeffa Loomise to zkrátka bylo sice formálně v pořádku, ale přece jen tak jakoby se studeným čumákem.
Ani AMON AMARTH následně nepředvedli bůhvíjaký entuziasmus, ovšem jejich dokonalé metalové divadlo to myslím všem vynahradilo víc než dost. Té velkolepé podívané tentokráte vévodila obrovská vikingská přilbice s rohy uprostřed scény, na jejímž vrcholu si svou baterii bicích rozložil nejnovější přírůstek do kapely, původem Chilan Jocke Wallgren, a v průběhu celého koncertu se pak nešetřilo vůbec na ničem. Na nejrozličnějších ohňových efektech, na hercích, kteří na pódiu ztvárňovali všechno možné od Lokiho až po vikingy, rozdávající si to v souboji na život a na smrt, či barevných ilustracích, které se promítaly přes celou zadní stěnu a také v průzorech pro oči zmíněné přilbice (zejména okamžiky, kdy se v nich míhaly sem a tam oči jakéhosi nadpozemského bojovníka, tedy byly opravdu magické). K tomu si samozřejmě přidejte hudební obsah, tedy starý známý heroický melodický death metal, a je jasné, že tohle muselo mít sílu přímo medvědí. Krom osvědčených kousků se v pevně ukutém setlistu objevili i čtyři zástupci výborného letošního novinky, a že mezi ostatní, prakticky „best of“ materiál zapadli, jakoby tam patřili odjakživa, zmizela celá ta hodinka a půl poctivého hraní v historii podobně rychle jako pivo z rohů, z nichž se samozřejmě také notně přihýbalo.
Králové smrtící severské metalové mašinérie tak potvrdili svou vezdejší pověst a budou-li i nadále podobně vynalézaví, jako při nahrávání již zmíněného letošního studiového zářezu a pak také při vymýšlení a plánování pódiové produkce, věřím, že jim to vydrží ještě pěkných pár řádek let.
Setlist: Raven's Flight, Runes to my Memory, Death in Fire, Deceiver of the Gods, First Kill, Fafner's Gold, Crack the Sky, The Way of Vikings, Prediction of Warfare, Shield Wall, Guardians of Asgaard, Raise Your Horns, The Pursuit of Vikings, Twilight of the Thunder God
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.